Katalog firem Industry-EU s.r.o.

Tento článek navazuje na články Ing. Františka Stejskala [1] a prof. Ing. Pavla Marka, DrSc., [2]. V článku [1] je uvedeno, že skutečná příčina havárie zimního stadiónu v Mariánských Lázních, ke které došlo 6. prosince 1981, soudy odhalena nebyla a že pro lidi z okolí projektanta haly Ing. Josefa Zemana, mezi něž patřil i autor článku [1], příčinou havárie dodnes zůstává porušení špatně provedených svarů ve styčníku β (obr. 1 a 4). V článku však není uvedeno, že projektant tento názor nezastával. Autor článku [1] jako nejbližší spolupracovník Ing. Josefa Zemana pracoval na dílenských výkresech podle provedených výpočtů a zakreslil velikosti svarových spojů do výrobních výkresů. Z počátku byl rovněž obviněn, avšak to bylo později zrušeno. Autor článku [2] z tvaru deformovaného prutu 1 (diagonály M) usuzuje, že tento prut ztratil únosnost a vybočil, protože byl poddimenzován, a že kdyby třeba ti dva studenti na to upozornili, mohla být diagonále zesílena a k havárii by nedošlo. Poté, co viděl havarovanou konstrukci, prohlásil, že diagonála jako prvotní příčina je mimo diskusi. Na vyšetřování příčin havárie se však podílel jen okrajově a nemá o případu dostatek informací. Proto za příčinu havárie stále považuje vzpěrné vybočení diagonály M. Pravda o příčině havárie je však zcela jiná. Příčinou zřícení střechy nebyly ani špatně provedené svary ve styčníku β a ani vzpěrné vybočení diagonály M. Pravdivé je pouze to, že orgány činné v trestním řízení, když bylo vyneseno celkem pět soudních rozsudků, skutečně za více než osm let nedokázaly případ vyřešit, protože u nich převládala snaha věřit chybným znaleckým posudkům, ačkoliv obhajoba předložila důkazy, které tyto znalecké posudky zcela vyvrátily a příčinu havárie jednoznačně a spolehlivě zjistily.

K tragické události, která si vyžádala kromě velké hmotné škody a těžkých zranění s trvalými následky (např. amputace dolní končetiny v kyčelním kloubu) i tři oběti na životech, došlo sice v Mariánských Lázních již 6. prosince 1981, avšak celá záležitost je dosud velmi poučná, neboť státní orgány činné v trestním řízení nebyly schopny za téměř devět let dospět k jakémukoliv právnímu závěru. V článku [3] je uvedeno, že podle názoru zpracovatelů posudku ÚSI VUT v Brně (prof. Ing. Dr. Ladislav Mejzlík, DrSc., doc. Ing. Milan Svoboda, CSc., Ing. Jiří Smrček) a dalších odborníků z VUT i externích byla příčinou havárie chyba ve statickém výpočtu, kdy autor opomněl dimenzovat na vzpěr jednu z diagonál a navrhl poloviční profil, než měl být navržen, že po havárii byla diagonála zdeformována tak, jak odpovídá namáhání na vzpěr, že při havárii došlo také k utržení svaru ve styčníku, ve kterém byla připojena  uvedená diagonála a že někteří statici pak vyslovili názor, že nejprve se utrhl  svar a až při deformaci střechy se zkroutila i diagonála. Autor článku[3] pak říká, že v trestním řízení nakonec nedošlo k vyjasnění, že autorovi projektu udělil prezident republiky milost, že trestní stíhání bylo zastaveno, že autor nevyužil možnosti pokračovat v řízení, i když mu již nehrozil žádný trest, že spisy se všemi rozhodujícími důkazy, včetně rozhodujících částí statického výpočtu již nejsou přístupny, takže již nikdy nebude možno dovést diskusi po odborné stránce ke konci. S tímto závěrem nelze souhlasit. Z technického hlediska byla záležitost jednoznačně vyřešena a příčina havárie objasněna, avšak nestalo se tak zásluhou znalců, kteří byli v této trestní věci ustanoveni orgány činnými v trestním řízení. Po celkem devíti soudních jednáních bylo vyneseno celkem pět rozsudků soudů tří stupňů (okresní – krajský – nejvyšší – okresní – krajský). V posledním rozsudku krajský soud rozhodl o nutnosti zpracovat „superrevizní“ znalecký posudek, což se pracovníkům SVŠT v Bratislavě nepodařilo ani za dva roky. Na popud generálního prokurátora pak prezident republiky nařídil trestní stíhání zastavit.

Základní nosná funkce zastřešení byla zajištěna dvěma ocelovými příčnými vazbami (obr. 1). Na obr. 2, který je rovněž otištěn v článku [2], jsou vidět dvě krajní lomené příhradové části hlavní vazby z počátku montáže obou hlavních příčných vazeb, které se pak staly předmětem vyšetřování příčiny havárie. Na obr. 3 je pak vidět další fáze montáže zastřešení. Přibližně dva měsíce po uvedení do provozu, když nejméně 30 osob bylo přítomno na ledové ploše, došlo náhle ke zřícení střešní konstrukce (obr. 4). Přitom z celkem čtyř styčníků α se tři tyto styčníky roztrhly (obr. 5) a jeden styčník α zůstal neporušen (obr. 6). Svědeckými výpověďmi bylo později prokázáno, že střecha začala padat v místě, kde došlo k roztržení styčníku α. Během šesti let po havárii byly nejprve vypracovány 2 znalecké posudky znalců ustanovených ve věci státním orgánem. První znalec Ing. František Jandoš, CSc., dne 7. 6. 1982 vypracoval znalecký posudek, v němž provedl především perfektní materiálovou expertízu a zjistil velmi špatnou kvalitu svarových spojů. Tento znalec zjistil, že svarové spoje ve styčníku α byly porušeny v oblasti svarového kovu nebo na rozhraní svarový kov – základní materiál a jen výjimečně trhlina zabíhala do základního materiálu, že lomy neměly charakter křehkého porušení, ale byly to lomy silové vzniklé přetížením. Svary nebyly provedeny kvalitně, byly patrné studené spoje, neprůvary a další nedostatky pramenící např. z nesprávného vedení elektrody, ze špatného sklonu elektrody a z nadměrné proudové hustoty při svařování. Znalec konstatoval, že svary se neporušily při čistě tahovém namáhání, ale za spolupůsobení ohybu. Pravděpodobně však vůbec netušil, jak blízko byl tímto svým zjištěním ke skutečné příčině havárie. V doplňku posudku ze dne 22. 2. 1984 s pomocí konzultanta Ing. Bohuslava Tikala, CSc., jako příčinu havárie určil porušení svarů v dolní části hlavní příhradové vazby (styčníku β). Druhý znalec Ing. Jiří Pánek, DrSc., který byl odborníkem na cihelné zdivo, označil za příčinu selhání konstrukce vzpěrné vybočení jednoho prutu v horní části nosné vazby (diagonály M). Vzhledem k tomu, že posudky obou znalců se zásadně lišily v určení příčiny havárie, byl ustanoven jako revizní znalec znalecký ústav ÚSI VUT v Brně, který vypracoval znalecký posudek dne 3. 1. 1985, po námitkách obhajoby pak zpracoval první doplněk dne 28. 2. 1986 a druhý doplněk dne 1. 10. 1987. Za příčinu havárie ve svém posudku i v obou jeho doplňcích označil vzpěrné vybočení diagonály M, přičemž odmítl závěr znalce Ing. Františka Jandoše, CSc., že příčinou havárie bylo porušení svarů v dolní části hlavní příhradové vazby (styčníku β).

Soudní spor nakonec vyústil v dokazování, zda příčinou havárie je vzpěrné vybočení důležité diagonály M, což byl názor znalce Ing. Jiřího Pánka, DrSc., a znaleckého ústavu ÚSI VUT v Brně, nebo porušení svarů ve styčníku a na horním konci diagonály M, což byl názor projektanta a jeho obhajoby. Sluší se poznamenat, že názor obhajoby, že diagonála M nebyla příčinou havárie, zastávali kromě TaZÚS (prof. Miroš Pirner) akademik Jaroslav Němec, prof. Jiří Šejnoha, prof. Jiří Hořejší, Hutní projekt Praha (Ing. Luděk Spal, JUDr. Ing. Ladislav Souček, Ing. Ivan Divíšek, Ing. Pavel Háša,), Výstavba elektráren Škoda (Ing. Jan Michálek), Energoprojekt Praha (Ing. Jiří Semecký), Katedra ocelových konstrukcí ČVUT Praha (prof. Jiří Pechar, doc. Alice Bártlová, doc. Jan Šafka), Ústav aplikované mechaniky VA AZ Brno (prof. Vlastimil Křupka), Královopolská strojírna Brno (Ing. Karel Jelínek) a autor tohoto příspěvku. Tento styčník a byl velmi exponovaným konstrukčním uzlem. Stýkaly se v něm 3 pruty (obr. 1 a 4), tj. svislice V složená ze dvou zesílených profilů UE 18, horní pás O z profilu U 30 a tlačená diagonála M z profilu U 30. Konstrukční řešení tohoto styčníku vedlo ke složitému prostorovému uspořádání stykových ploch jednotlivých profilů navzájem pospojovaných systémem svarů, které měly zaručit přenesení všech silových účinků ve styčníku.

Po havárii byly zjištěny vady v projektu i ve skutečném provedení. Ve statickém výpočtu chybělo dimenzování diagonály. Znalci pověření státními orgány tvrdili, že výpočtově podle normy diagonála nevyhovuje. Při vyšetřování však byly prvním znalcem, který byl specialistou na svary, zjištěny závažné vady v provedení svarů, a to zejména v dolním styčníku β hlavní vazby a v horním styčníku α na konci diagonály M. Tento znalec pak označil za příčinu havárie vadné svary v dolním styčníku β, když vypočítal za pomoci konzultanta, že v okamžiku havárie bylo napětí ve svarech horního styčníku α pouze 122,01 MPa. Znalecký ústav pověřený státním orgánem vypracováním revizního znaleckého posudku tuto hodnotu opravil svými výpočty na 150 MPa. Na základě takových svých výpočtů pak mohli jak první znalec, tak i revizní znalci skutečně konstatovat, že porušení svarů v horním styčníku α nemohlo být příčinou havárie. Jejich tvrzení o vzpěrném vybočení diagonály zdánlivě podporoval i tvar havarovaných diagonál. Je třeba poznamenat, že konstrukce měla celkem čtyři shodné krajní lomené příhradové
části, když v každé části byla jedna výše zmíněná diagonála M, jeden dolní styčník b a jeden horní styčník α. Jednou z rozhodujících skutečností bylo, že ze čtyř horních styčníků α se celkem tři styčníky roztrhly a jen jeden zůstal neporušený. Nejdůležitější pro obžalovaného bylo, že svědecky bylo prokázáno, že počátek havárie byl v místě, kde se horní styčník α porušil. Většině odborníků unikla i jedna velmi důležitá skutečnost. Tvar diagonál s roztrženým styčníkem α se poněkud lišil v místě připojení diagonály M ke styčníku γ od tvaru jediné diagonály, kde se styčník α neporušil. V tomto jediném případě pak v důsledku pádu konstrukce skutečně došlo k vybočení diagonály M vzpěrem, když svary namáhání vydržely. A tento jediný neporušený styčník α byl pak rozhodujícím důkazem, že po prvotním vybočení diagonály M vzpěrem již nemůže dojít k roztržení styčníku α, protože k jeho roztržení může dojít pouze v případě, že diagonála M je plně únosná. Tento názor v průběhu celého řízení zastával obžalovaný projektant, který správně namítal, že po vybočení diagonály by musel někdo držet svislici V, aby se od ní mohl prut O odtrhnout.

Kromě vad v kvalitě svarů (nedostatečné rozměry, neprůvary, studené spoje), když v průběhu řízení se soudy nezabývaly otázkou, zda svářeči měli platné svářečské průkazy, bylo zjištěno, že výrobce ocelové konstrukce nedodržel závazný dílenský výkres, neboť vynechal dva důležité dlouhé svislé nosné svary č. 3 v horních styčnících α každé vazby a nahradil je v každém z těchto styčníků čtyřmi krátkými vodorovnými svary č. 2 a 2´ (obr. 7). Pro větší přehlednost je nakreslena jen polovina tohoto styčníku. Ani tato skutečnost spolu se špatnou kvalitou svarů nesignalizovala revizním znalcům pověřeným státním orgánem, že by se měli ve svých zkoumáních zaměřit především na tato místa. Místo toho se vytrvale snažili prokázat, že za všechno může diagonála M.

Obhajoba předložila v průběhu prvních více než čtyř let vyšetřování stanoviska a vyjádření několika odborníků i znalecký posudek vypracovaný jiným znaleckým ústavem TaZÚS Praha. Všechny tyto práce vyloučily vzpěrné vybočení diagonály M v hlavní nosné vazbě jako příčinu havárie. Okresní soud v Chebu však uvěřil posudku ÚSI VUT Brno a jeho prvnímu doplňku a rozsudkem ze dne 29. 4. 1986 rozhodl, že obžalovaný projektant Ing. Josef Zeman je vinen a odsoudil ho na 4 roky odnětí svobody. Nepravomocně odsouzený projektant se teprve potom obrátil na autora tohoto článku s žádostí o pomoc. Krajský soud v Plzni na základě dalších argumentů obhajoby svým usnesením ze dne 11. 11. 1986 rozsudek soudu I. stupně
zrušil a věc vrátil prokurátorovi k došetření. Usnesením Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 6. 1987 bylo rozhodnutí krajského soudu zrušeno a současně byly dány pokyny k došetření přímo okresnímu soudu. Ten si pak vyžádal od ÚSI VUT Brno vypracování druhého doplňku  znaleckého posudku, ve kterém měl tento znalecký ústav reagovat na argumenty obhajoby předložené při odvolání ke krajskému soudu.

Je třeba zdůraznit, že všechny posudky znalců ustanovených státními orgány i posudky a stanoviska odborníků obhajoby byly až do prvního rozsudku okresního soudu založeny pouze na teoretických výpočtech. Ačkoliv obhajoba namítala, že po prvotním vybočení diagonály M již nemohlo dojít k roztržení svarů v horním styčníku α, což jasně dokazoval právě ten jediný horní styčník α, který se neroztrhl (obr. 6) a kde skutečně došlo k vybočení diagonály vzpěrem, avšak v tomto místě podle svědeckých výpovědí nezačala střecha padat, revizní znalci se pokoušeli vyvrátit tuto námitku následujícím výkladem. Ve svém druhém doplňku tvrdili, že horní pás O z profilu U 30 byl namáhán po prvotním vybočení diagonály M na zvýšený tah a dolní styčník β byl kromě tlaku namáhán ohybem. Konstatovali, že je zřejmé, že jak horní styčník α, tak i dolní styčník β nemohly tento stav přenést bez porušení a že záleželo na dalších okolnostech, který z nich se po prvotním vybočení diagonály M porušil jako první. Revizní znalci tedy tvrdili, že oba styčníky (horní i dolní) se musely porušit, a tím se snažili přesvědčit soud, že jeden z těchto styčníků se neporušil. Ačkoliv takový výklad byl zcela nesmyslný a znalci ÚSI VUT Brno se tím dostali do rozporu sami se sebou, soud stále na námitky a argumenty obhajoby hleděl nedůvěřivě. Bylo tedy nezbytné předložit mu přesvědčivější důkazy, než jsou teoretické výpočty.

Proto bylo provedeno experimentální měření na ocelovém modelu horního styčníku α v měřítku 1 : 1 (obr. 8). Svary tohoto styčníku nebyly zhotoveny podle projektu, ale podle skutečného provedení jako na havarované konstrukci, ovšem v bezvadné kvalitě. Byly tedy vynechány dva důležité dlouhé svislé nosné svary č. 3 a místo nich byly provedeny čtyři krátké vodorovné svary č. 2 a 2´ (obr. 7). Obžalovaný projektant chtěl tímto experimentem prokázat, že příčinou havárie bylo kromě špatné kvality svarů zejména to, že svary ve styčníku α nebyly provedeny podle projektu. Předpokládal, že při pokusu se styčník α roztrhne, jakmile bude dosaženo v diagonále tlakové síly, která v ní byla při havárii podle výpočtů znalců. Neuvědomil si však, že svary na modelu styčníku byly zhotoveny podstatně kvalitněji než svary na havarované konstrukci. Styčníkové plechy byly polepeny opticky citlivou vrstvou (obr. 9) a použitím metody PhotoStress v kombinaci s odporovými tenzometry bylo zjištěno, že ve svarech označených na obr. 7 číslem 1 muselo být v horní části těchto svarů, kde se ke svislici V ze dvou profilů UE 18 připojuje vodorovný prut O z profilu U 30 v okamžiku havárie napětí vyšší než 355 MPa. Při dobré kvalitě svarů by byla jejich pevnost asi 430 – 450 MPa. Vzhledem ke zjištěným vážným nedostatkům v kvalitě svarů byl odůvodněn závěr, že při havárii bylo nepochybně dosaženo jejich meze pevnosti a tím došlo k jejich porušení. Výsledky experimentu tak potvrdily nejen teoretický výpočet průběhu napjatosti ve svaru č. 1 styčníku α provedený prof. Jiřím Šejnohou, ale zároveň i slova Ing. Jandoše, který konstatoval, že svary se neporušily při čistě tahovém namáhání, ale za spolupůsobení ohybu. Experimentem tak byly vyvráceny teoretické výpočty pověřených znalců, kteří vypočetli napětí ve svarech nejvýše 150 MPa. Experiment však nepotvrdil předpoklad obžalovaného projektanta, že se podaří svary na modelu roztrhnout, ale prokázal, že styčník α s jinak než podle projektu provedenými, ale kvalitními svary má přece jen o něco lepší únosnost než diagonála M, u níž při experimentu došlo ke ztrátě stability, aniž by se svary roztrhly, ovšem až při podstatně vyšším zatížení diagonály, než bylo podle výpočtů ÚSI VUT Brno při havárii. To koneckonců potvrdil i ten jediný styčník α, který se při havárii nerozpojil a který byl současně i rozhodujícím a nevyvratitelným důkazem pro tvrzení obhajoby, že po vybočení diagonály M již nemůže dojít k roztržení styčníku α. Protože počátek havárie nebyl v místě, kde styčník α zůstal nerozpojený, znalci ustanovení státním orgánem tento styčník nezkoumali a nezabývali se ani kvalitou jeho svarů. Zůstával několik let i mimo pozornost obhajoby. Kdyby se tak nestalo, muselo by se zjistit, že kvalita svarů v tomto jediném neroztrženém styčníku α je lepší než v ostatních třech roztržených styčnících α.

Kromě měření na ocelovém modelu horního styčníku α byly zhotoveny modely krajní lomené příhradové části hlavní vazby ze silikonového kaučuku v měřítku 1 : 25, na kterých pak akademik Jaroslav Němec při soudním jednání u Okresního soudu v Chebu dne 11. 2. 1988 po zrušení obou předcházejících rozsudků Nejvyšším soudem ČSR názorně soudu vysvětlil a na modelech demonstroval mechanismus zhroucení konstrukce. K porušení svarů ve styčníku α, jehož začátek byl v horní části styčníku, kde byly naměřeny největší hodnoty napětí, došlo sice v krátkém časovém okamžiku, který však byl dostatečně dlouhý k tomu, aby vlivem natočení spojených konců horního pásu O a diagonály M došlo k určité deformaci diagonály (obr. 10). Po úplném prasknutí svarů byla již diagonála částečně prohnuta (obr. 11), avšak nikoliv v důsledku jejího vzpěrného vybočení. Přitom horní vodorovný prut O je prakticky přímý a pouze jeho konec se ohýbá směrem nahoru, a to přesně tak, jak se stalo na skutečné konstrukci (obr. 5). Po pádu konstrukce na zem byl vodorovný prut O deformován jen velmi málo, zatímco diagonála M byla ohnuta do tvaru podle obr. 12, který je zcela v souladu s obr. 5.

Jedině názorným experimentem na modelu ze silikonového kaučuku, neboť teoretické výpočty znalců obhajoby soud nepřesvědčily, byl vyvrácen hlavní argument revizních znalců, že kdyby došlo nejprve k roztržení svarů v horním styčníku, musel by být po havárii tvar diagonály M a horního pásu O z profilu U 30 přibližně stejný. Protože horní pás byl téměř přímý a diagonála byla silně deformována způsobem podobným vybočení vzpěrem, revizní znalci stále trvali na svých nesprávných závěrech. Jejich velkým omylem bylo, že předpokládali okamžité porušení celého složitého svarového spoje horního styčníku.

V pořadí již čtvrtým rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 11. 2. 1988 byli obžalovaní Ing. Josef Zeman a Ing. Jaroslav Holler, který posuzoval projektovou dokumentaci ocelové konstrukce, zproštěni obžaloby. Soud podle zásady „in dubio pro reo“ poněkud kuriózně konstatoval, že „pojal pochybnost o tom, že skutečně jednoznačnou příčinou prvotní a zásadní nevyloučitelnou je právě poddimenzování diagonály M“, přičemž o stránku dříve „nepochybuje o matematické správnosti a odborných závěrech revizního posudku znaleckého ústavu, avšak nemůže určit, že pochybná jsou tvrzení jednotlivých dalších zpracovatelů proti závěrům posudku znaleckého ústavu ÚSI VUT Brno“.

Krajský soud pak dne 5. 8. 1988 v pořadí již pátém rozsudku téměř sedm let po havárii opět zrušil rozsudek okresního soudu, neboť podle krajského soudu trpěl podstatnými vadami řízení, a to především tím, že nerespektoval ustanovení § 219 odst. 2 tr. řádu a neprovedl ani základní zopakování důležitých důkazů, když od posledního hlavního líčení uplynula delší doba, za niž judikatura považuje šest měsíců, a vrátil věc k došetření až prokurátorovi! Na posledním soudním jednání vystoupil i otec jedné z obětí havárie a vznesl tuto otázku: „Vy zde soudíte vážný trestní případ a já se ptám, proč zde nestojí ti, co jsou odpovědni za špatné svary?“ Přítomný zástupce krajského prokurátora ovšem na otázku vůbec nereagoval. Krajský soud se ztotožnil s námitkami obhajoby proti posudku ÚSI VUT Brno a konstatoval, že skutečně vyvolávají výrazné pochybnosti o správnosti jeho závěrů a postupu při zjišťování příčiny havárie, poukázal především na podstatná pochybení znalců ÚSI VUT Brno při výpočtech napětí v diagonále M a uvedl, že znalci sami přiznali celou řadu chyb ve svých výpočtech. Zároveň konstatoval, že vyjádření znalců ÚSI VUT Brno k důkazům předloženým obhajobou je nedostatečné a nejasné a že pochybnosti o správnosti revizního posudku znaleckého ústavu i nadále existují. Krajský soud v rozsudku též uvedl, že má za to, že nejvhodnějším ústavem ke zpracování „superrevizního posudku“ bude Stavební ústav při ČVUT v Praze. Prokurátor však tento názor krajského soudu nerespektoval a spis zaslal na katedru ocelových konstrukcí Fakulty stavební SVŠT do Bratislavy. Tam spis ležel asi dva roky, přičemž za tuto dobu nebyla tato instituce schopna vytvořit vůbec nic! Celá záležitost pak skončila zastavením trestního stíhání rozhodnutím prezidenta republiky po téměř devíti letech projednávání věci. Generální prokuratura musela být již zoufalá z neschopnosti orgánů činných v trestním řízení a ustanovených znalců dovést věc k definitivnímu závěru, ačkoliv ve spisové dokumentaci bylo dostatek důkazů o tom, co bylo skutečnou příčinou havárie a že místo nevinného konstruktéra měl být postaven před soud výrobce ocelové konstrukce a zejména jeho svářeči.

Skutečný viník nebyl nikdy postaven před soud, ačkoliv byl znám. Znalci pověření státními orgány k vypracování znaleckých posudků po technické stránce nedokázali případ správně posoudit, čímž způsobili devítileté utrpení nespravedlivě obviněnému člověku, kterému se za svá pochybení nikdy ani neomluvili, ani nepřiznali své pochybení. Jejich znalecké posudky přispěly k náhlému úmrtí mnohaletým stressem trpícího a nespravedlivě obviněného projektanta 31. 7. 1997, a to krátce po oslavách jeho 75. narozenin a zlatého výročí svatby. V roce 2003 natočila Česká televize dokument o havárii pro pořad „Osudové okamžiky“ a na obrazovku jej uvedla v roce 2004.

K tvrzením uvedeným v článku [3] je třeba pro vysvětlení situace dodat, že obviněný projektant o zastavení trestního stíhání prezidenta republiky nežádal a byl jeho rozhodnutím překvapen, neboť byl skálopevně přesvědčen o své nevině a stále až do své smrti usiloval o konečné prosazení technické pravdy a své odborné rehabilitace. Není také pravda, že rozhodující důkazy již nejsou přístupny, neboť je má k dispozici autor tohoto článku, který nikdy netvrdil, že diagonála byla navržena správně, avšak především provedenými experimenty vyvrátil argumenty ÚSI VUT Brno, že příčinou havárie byla právě tato diagonála. Současně prokázal, že příčinou havárie nebyla skutečnost, že svary ve styčnících a byly provedeny jinak, než bylo nakresleno v dílenských výkresech, jak se domníval obžalovaný projektant, nýbrž pravou příčinou byla špatná kvalita svarových spojů ve třech horních styčnících α. Na modelech ze silikonového kaučuku, které zhotovil, pak mohl být u soudu vysvětlen a názorně předveden mechanismus zhroucení konstrukce a vyvrácen hlavní argument ÚSI VUT Brno, že po prvotním roztržení styčníku a by musel zůstat tvar diagonály M a horního prutu O prakticky stejný.

Ještě zbývá odpovědět oněm dvěma studentům z článku [2]. Milý studente, ty tři pruty, které jsi označil čísly 1, 2, 3 nesvírají úhly přibližující se odhadem 3 × 60 °, ale 3 × 120 °. Ale to není důležité, každý se může zmýlit, dokonce i znalci s tituly a vědeckými hodnostmi před a za jménem. Máš samozřejmě pravdu, že síly v těch třech prutech by se neměly výrazně lišit, a proto tvoje otázka na správce s podezřením na poddimenzování diagonály svědčí o tom, že statice rozumíš. V tomto konkrétním případě zimního stadionu v Mariánských Lázních by však bohužel ani zesílení diagonály nezabránilo havárii konstrukce, protože ta havarovala v důsledku špatné kvality svarů v jednom důležitém styčníku. Žádné lidské životy byste tak spolu se svou kamarádkou bohužel svým upozorněním na viditelnou vadu konstrukce nezachránili.

Návrh prezidentu republiky na zastavení trestního stíhání podal generální prokurátor ČSFR JUDr. Tibor Böhm. Možnost trvat na projednání věci mohl projektant uplatnit ve lhůtě pouhých tří dnů poté, co se o rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 25. 7. 1990, aby nebylo pokračováno v trestním stíhání, dne 25. 9. 1990 dověděl. Vzhledem k dosavadnímu průběhu celého řízení a mnohaletému utrpení se nedokázal za pouhé tři dny uváženě rozhodnout, zda tento akt přijme nebo se nechá další roky vláčet po soudech. Nechtěl totiž být zařazen do řady omilostněnců, na které se někdy veřejnost dívá skrz prsty. Potom ovšem již nebylo možné domáhat se přezkoumání otázky viny kompetentními orgány a dosáhnout úředně odborné rehabilitace za nespravedlivé obvinění. A především kvůli této alespoň posmrtné odborné rehabilitaci Ing. Josefa Zemana, který kromě mnoha dalších ocelových staveb vyprojektoval 50 sportovních hal a stadionů a zejména silniční plnostěnný obloukový most přes Vltavu u Žďákova o rozpětí 330 m, jenž byl ve své době a ve svém konstrukčním typu největší na světě, je napsán tento článek.

LITERATURA:
[1] Stejskal F.: Proč havarovala střecha zimního stadiónu v Mariánských Lázních? Časopis „Konstrukce – Media“, 2/2009, Ostrava
[2] Marek P.: Jak přispět k omezení havárií ocelových konstrukcí? Časopis „Konstrukce – Media“, 4/2009, Ostrava
[3] Bradáč A.: 30 let soudního inženýrství na VUT v Brně. Časopis „Soudní inženýrství“, 1/1996, Ostrava

Consequences of errors of expert witnesses in the assessing of the reasons of structural failures
Although the detailed analysis of the structural failures is very desirable it is sometimes very difficult to get information concerning their reasons. In such a case the decision about the cause of the failure is usually made by the court which evaluates the data submitted both by the prosecution and by the defence. As the state authorities taking part in court  proceedings are not experts in technical matters, they take on expert witnesses. The expert witness must approach his task with the highest responsibility, as the prosecution and the decision are based on his conclusions. Although it is the court that decides, it is necessary to realize that it is the very expert on whose opinion the court bases its decision, which gives the court the guidance as how to decide. The court actually merely formulates the technical conclusions of the expert in legal terms. If the expert comes to erroneous conclusions and insists on them during court proceedings regardless of the objections of the defence, the endeavour of the latter to disprove or at least to throw some doubt on the accusation is always made considerably difficult. This is due to the fact that the court prefers believing the expert witnesses appointed by the state authority than those engaged by the defence. Procedurally the opinions of the experts engaged by the defence are of lower level than the opinions provided by the expert witnesses appointed by the authorities.

www.konstrukce.cz