Tření představuje odpor vůči vzájemnému pohybu mezi dvěma povrchy. Čím je koeficient tření nižší, tím snadněji dané dva povrchy kloužou po sobě. Tření způsobuje opotřebení, které zkracuje životnost materiálu. To může ovlivnit efektivitu produktu a snížit jeho výkonnost a v důsledku rovněž vyšší četnost výměny dílů a vyšší náklady na údržbu. Hrubý povrch u tvrdšího z kluzných prvků doléhajících k sobě (např. ocel) způsobí s vyšší pravděpodobností opotřebení měkčího obou kluzných prvků. Platí rovněž, že v kombinaci vysokých kluzných rychlostí a vysokých přítlačných sil jsou oba kluzné členy vystaveny vyšším úrovním zatížení.

 

Plasty jsou obecně velmi dobré materiály z hlediska odolnosti vůči opotřebení s nízkým koeficientem tření, a jsou tedy ideální pro aplikace, kde je třeba určité tření brát do úvahy. Většina plastů vykazuje navíc vysokou odolnost vůči otěru v podmínkách chodu nasucho.

 

V aplikacích, kde jeden díl klouže po povrchu druhého, jako jsou například ložiska, je opotřebení často značné. Termoplasty v těchto aplikacích, kde je nízké tření zásadně důležité, fungují dobře. Tyto termoplasty nabízejí vedle odolnosti vůči opotřebení několik výhod, jako například dobrou odolnost proti korozi, nižší hmotnost a nízké emise hluku. Díly vyrobené z těchto termoplastů rovněž obvykle vykazují nižší tření a generují méně tepla, čímž se prodlužuje životnost předmětných dílů a v důsledku snižují náklady na údržbu.

Díky svému nízkému koeficientu tření se PTFE (polytetrafluoroethylen) často používá pro kluzné aplikace. Vedle PTFE jsou svými dobrými vlastnostmi z hlediska kluzného tření známy také materiály vyrobené z polyimidu, PEEK, PPS, nylonu, acetalu a polyesteru. Společnost Ensinger nabízí různorodé plastové materiály odolné vůči opotřebení, z nichž u mnohých jsou jejich třecí vlastnosti dále optimalizovány přidáváním různých aditiv.